Uličníci všech zemí, spojte se!

Dám na chvíli stranou svou všeobecně a otřepaně známou skromnost a po pravdě zde napíši, že můj hudební vkus je široký jako Volha sama. Jsem schopný ráno začít Dvořákem, pak si to střihnout přes nějakou d'n'bassovou hvězdičku, následně si to dát přes post-rockové vody, abych večer skončil u časem osvědčených freaků typu The Smashing Pumpkins, Radiohead, Underworld, Siouxsie and the Banshees. Beru se za stále otevřeného posluchače, který i "na stará kolena" dokáže objevovat nové bandy a před mladšími si odpouští hlášky typu: "Toto je nefalšovaný rock..."; přičemž pustí v hifině nějaký profláklý kjůrovský rockový cajdák z osumdesátek.

No, co jsem tím chtěl říct - prostě a jednoduše, i s přibývajícími lety dokáži v rámci svých možností přijímat nové věci... i když přiznávám, že je to čím dál tím horší - mozkové kóje určené hudbě jsou už zaplněny kopou kapel a na další (z ryze časových důvodů) nezbývá prostor.

Ale pak přišel Mike Skinner aka The Streets a já - vedle toho, že byl osvícen - prozřel a uvědomil si, že některé kóje budu muset buď uvolnit nebo se tam budou muset ti současní více natlačit. O takového freaka totiž své uši připravit nenechám. Toto je pro mě totiž nefalšovaný a skvělý rap - výpověď ulice (chápej, z reálného života) a vo to tu de. Je to chytré, zábavné... a hlavně to není podle jedné-a-nikdy-se-neměnící formulky, kdy pokérkovaní freaci se zlatými řetězi jedou ve svých hamrech a vykládají něco o životě, a to vše při nezbytném sekundování vnadnými děvčaty.

Když to dramaticky shrnu, jen více takových freaků typu The Beastie Boys, Indy&Wich, PSH... a The Streets. Uličníci, všech zemí, spojte se!